Položili jste si někdy otázku, co mají společného homosexuální dívky (nechci používat onen hrubější název) a obří roboti?
Zřejmě ne. Popravdě ani já si ji nikdy nepoložil. Přece jen koho by napadlo něco takového rvát dohromady? Naše východní přátelé, samozřejmě. Ne ty, co prodávají na rozích značkové tenisky za pár korun, na mysli mám Japonce, samozřejmě.
A když se nějaká naprosto divná myšlenka objeví, můžeme s ní počítat i v anime. A takhle spojuje ony dva elementy, uvedené výše, anime jménem Kannazuki no Miko.
Jak už jsme se mohli v minulosti mnohokrát přesvědčit, tak Shoujo-ai anime většinou nejsou zrovna to nejlepší, na co lze narazit. Ne, že bych byl odpůrcem Shoujo-ai. Právě naopak. Ale když se člověk podívá, kolik dobrých titulů, obsahujících tento žánr, existuje, tak usoudí, že to asi není to pravé vořechové. Toto anime byl víceméně pokus, kterým jsem si sám chtěl dokázat, že existují dobré Shoujo-ai anime. Ne, že bych se přesvědčil o opaku, naopak jsem se ve svém názoru utvrdil. Takže se podívejme, co že vlastně je tohle anime zač.
Hlavní hrdinka se jmenuje Kurusugawa Himeko, která očividně má panickou hrůzu ze šahání na vlasy. Dále tu máme Oogami Soumu, který zná Himeko od dětství a je do ní tajně zamilovaný. A pak tu máme ještě Himekawu Chikane, dceru z bohaté rodiny, která je idolem všech na škole, na kterou všichni tři chodí. Chová se většinou mile, ale ve skutečnosti ji hrabe, a nečekaně, světe div se, je taky zamilovaná do Himeko (jak tohle asi dopadne, hmmm). Ale šťastné dny jsou přerušeny, když se na nebi objeví fialový kolotoč z vesmíru jménem Orochi, který očividně chce zničit všechno jen pro samotnou podstatu ničení. A ukáže se, že Himeko a Chikane jsou obě reinkarnace legendárních kněžek, které mají Orochiho porazit (nečekaně).
Orochi má také 8 přisluhovačů z nichž jeden je právě Souma. Ten se mu ale vzepře a začne bojovat proti němu. Další z přisluhovačů jsou Soumův starší bratr Tsubasa, sestra Miyako, která jakožto všechny křesťanské duchovní v anime musí vyznávat Ježíše Nadržence, místo Ježíše Krista. Dále Girochi, který je svalnatý a blbý, Corona, která má asi údajně být zpěvačka, Reiko, která kreslí mangy a Nekoko, což by mohla být jedna z nejotravnějších věcí v historii anime, ale o tom trochu později.
Možná si říkáte: „Ale hele, tohle je jen sedm lidí. Kde je ten osmý?“ No nechte se překvapit. =) A že to bude strašné překvapení. Dál už ale nic vyzrazovat nebudu, abyste případně vůbec měli důvod si tohle anime protrpět sami.
Jedna z věcí, která se mi na Kannazuki no Miko líbila, byl fakt, že prvních asi 6 dílů se dokázali držet jednoho a toho samého konceptu: „nějaká interakce hlavních postav – nebezpečí – bitka“, aniž by se dokázali jakkoliv pohnout v ději, což těchto 6 epizod činí přeskočitelnými. No a možná ještě kresba by se dala přiřadit k tomu lepšímu.
A teď k těm špatným věcem. I když je Kannazuki no Miko jen 12 epizod dlouhé, děj se táhl jak nudle z nosu a jen asi v posledních 1-2 epizodách se opravdu něco trochu dělo a když říkám trochu, myslím to doslova. Ze sledování tohoto anime jsem měl asi takový pocit, jako bych sledoval zeď. Ne, že by bylo to co se tam děje až tak neuvěřitelně špatné, ale vše je tak naprosto průměrné, monotóní a nudné, takže jsem se často sám přistihl, že víc než, že bych dával pozor na děj, jsem si sám pro sebe komentoval chyby a nelogické věci, co se tam udály a u poslední epizody jsem akorát přeskočil na konec, abych viděl, jak že to sakra dopadne. A když už začínáte komentovat a rozvádět nelogičnosti v anime, tak to už něco musí znamenat.
Další věcí by byla už ta výše zmíněná Nekoko, abych ji přiblížil, je to klasická lolitka s párem kočičích uší a ocasem (no futanari included), oblečená do uniformy nemocniční sestry (oh my god). Myslím, že měla sloužit jako fanservis pro nadržence, a taky jako částečná komická vložka. Věřte mi, že nevím jak je to s tou první funkcí, ale tu druhou rozhodně neplní =). Abych to přiblížil: Představte si Excalibra ze Soul Eatera, který ale vypadá jako malá kočičí lolitka s pisklavým přeslazeným hláskem a radostí z ničení lidí a lesního porostu laserem. A pro ty, co třeba neviděli Soul Eatera, tak jim to přiblížím. Vyvolává stav naprostého šílenství, kdy by si člověk nejradši do toho anime vlezl a dotyčnou postavu umlátil k smrti čímkoliv co má po ruce, ať už je to kus papíru, lžička nebo kladivo. Ale už dost o té naprosto nesnesitelné bytosti.
Souboje mechů jsou další kapitola sama o sobě, vzhledem k tomu, že je jim v anime dáno minimum místa. Většinou to vypadá asi tak, že nepřátelský mech vypustí nějaký mocný útok, tomu se Souma vyhne a sám zasadí zničující útok, přičemž jeho soupeř se stihne ztratit, než jeho mech vybouchne. Takže rozhodně žádného Gundama nečekejte.
Ohledně hudby, tak většina skladeb je monotónních, nudných a člověk je ani nepostřehne. Ty co by stály za zmínku jsou Re-sublimity a Agony od KOTOKO, které hrají v OP a ED. A pak ještě Suppuration, taktéž od KOTOKO, která hraje v jednom ze soubojů.
Kdybych měl Kannazuki no Miko shrnout, tak sice to není naprosto příšerný kousek, ale je to vysoce podprůměrný kousek, který ničím nenadchne a je stejně zábavné jako sledování wallpaperu nebo screenshotu z něj. A ani KOTOKO to přinejmenším nezachrání. Jediné štěstí je, že má jen 12 epizod, z nichž většina je přeskočitelných, takže to naštěstí skončí rychle. Doporučil bych ho asi jen někomu, kdo fakt neví co by mohl dělat a už vyplýtval i takové možnosti jako hrát šachy s fotkou Chucka Norrise, přilepenou na kartónovou krabici, a nebo naprostým hardcore fanouškům Shoujo-ai, kteří se dokážou dívat na cokoliv, dokud se tam cucají dvě anime holky. Co se týče mě, moje hodnocení je 3/10.
