Kdyby jste se mě někdy zeptali, jaké znám nejzvrácenější, nejtemnější a nejvíc mindfuck anime, asi bych nebyl schopný odpovědět. Ne, že bych žádné neznal, přece jen jsou takové, jako Elfen Lied, Higurashi a všemi opěvovaný a mnou opovrhovaný Neon Genesis Evangelion. Ale žádné z nich nedokázalo udělat z mého mozku beztvárnou kaši, jako Le Portrait de Petite Cossette nebo pokud to chcete víc po Japonsku, Cossette no Shouzou.

První trocha zásvěty, jak jsem se vlastně k tomuto anime dostal. Kdysi na animefestu, myslím, že to byl ročník 2007, mě probudilo takové milé hezké AMV se jménem Gothic Poetry, tehdy jsem ho samozřejmě neznal ani si ho nezapamatoval. Zanechalo na mně ale dojem, což se u AMV moc často nestává. Poté jsem ho nějakou dobu hledal a nakonec našel. A poté, co jsem ho viděl několikrát, začalo mě zajímat i ono anime. Nenašel jsem ho ovšem asi dřív, než před týdnem (aspoň ve stáhnutelné a živé podobě) a teprve předevčírem jsem ho zkouknul.

První něco k příběhu. Žila byla jedna malá gothic lolitka, kterou byl posedlý jeden malíř Marchelo a neustále ji maloval. Ale jednoho dne ji prostě zabil a od té doby musí ona gothic lolitka jménem Cossetta, hledat někoho, kdo by se do ní zamiloval natolik, aby se za ni mohl obětovat a přivést ji zpět k životu. A tím někým je mladík Eiri, který zpravuje obchod se starožitnostmi, umí malovat a jen tak náhodou vypadá úplně stejně jako Marchelo.

Tak, když máme základní příběh z krku (spoilery stranou), můžeme se vrhnout na to ostatní. Hned zezačátku musím říct, že mi tohle anime v jedné věci přišlo neuvěřitelně podobné jednomu jinému anime, Karas. A věřte jaké bylo moje zklamání, když jsem zjistil, že za oběma nestáli stejní lidé. Ale teď k té podobnosti, obě tyto anime totiž obsahují neuvěřitelné množství scén a dialogů, které nedávají žádný smysl a nemají žádný význam v ději a jsou tam asi vrženy jen proto, aby dodali nějakou tajemnost nebo zmatení.

Jeden příklad, co mě tak v Le Portrait de Petite Cossette napadá, je hned v první epizodě, kde jsou prakticky chvíle, kdy je záběr na člověka stojícího na přechodu, poté záběr na nějaké přiblížení na sluneční brýle, pak další, trochu jiné, pak záběr na kameru v mobilním telefonu spuštěnou v Eiriho obchodě, zabírající holky, které mu tam přijdou, a to vše v relativně krátkém sledu. A to je jen vrchol ledovce. Kdyby na mě v další epizodě v nějaké chvíli vybafl záběr Mickeyho Mouse, jak hraje na čelo, vůbec by mě to nepřekvapilo. A největší záhada ze všech je stará sklenička, co se objeví jen v první epizodě. Nevím z čeho byla vyrobena, ale chtěl bych takovou strašně mít, protože tahle sklenička dopadla několikrát z relativně velké výšky na podlahu, aniž by na ní byl zanechaný jediný škrábanec. Samotné s příběhem související události, taky většinu času nedávají vůbec smysl. V jednu chvíli postava zareaguje takhle a hned v druhou chvíli úplně jinak. A to ani nemluvím o té nadměrné spoustě abstraktních výjevů, které na člověka létají zprava, zleva a vypadají, jako by utekly z knihy mrtvých z Evil Dead. A nebýt úvodního vyprávění Cossetty v první epizodě a anidb, asi bych se dozvěděl o co tam jde až skoro v poslední epizodě, a i tak by mi asi nedošlo všechno.  

Proti kresbě nemám nejmenší výhrady, naopak ji chválím, protože některé strašidelné a nepříjemné výjevy se jim fakt povedly. Hudba je taky skvělá, má v sobě takový ten temný gotický nádech a opravdu přispívá k té naprosto šílené a zvrácené atmosféře

Můj finální verdikt. Ti, kterým musí příběh v anime dávat smysl a musí mít nějaký pevný základ, od kterého se další události odvíjejí, těm radím: Vyhněte se tomuto anime, jako čert kříži. Nedívejte se na něj ani koutkem oka, nebudete šťastní. Naopak, budete se z toho dlouho vzpamatovávat a nechápat co se vlastně dělo. Nějaké ponaučení, jako že osud není předem daný nebo člověk se nemůže stát bohem, které ve spoustě anime bývá, tam taky chybí. Možná pokud by se do ponaučení počítalo, nebuďte posedlí lolitkami, jinak jednoho dne k vám jedna přijde a bude vám chtít vyrvat vnitřnosti z těla, nebo pokaždé kupujte starožitný porcelán a sklo – hodně vydrží. V tomto ohledu by známka byla asi okolo 2/10.
Ale kdyby se to mělo brát jako to, co to je. A to naprosto zvrácený mindfuck, tak by asi skórovalo mnohem vyšší známku a to 8/10.

Jo, a ještě taková malá věc nakonec. Jsem si vědom, že tyhle recenze asi moc lidí nečte (viz. počet komentářů k nim), ale i tak jsem se rozhodl pokusit se o jednu takovou malou věc. Jednoduše, pokud byste chtěli, abych na nějaké anime udělal recenzi a řekl svůj názor, pošlete mi název toho anime nebo odkaz na anidb na e-mail SephirothX(at)seznam.cz, já se na něj (snad) podívám a jestli usoudím, že by recenze na něj mohla vypadat aspoň trochu zajímavě (dle mých standardů) tak ji napíšu. Uvidíme, jak se to chytí. Tak zatím   

Položili jste si někdy otázku, co mají společného homosexuální dívky (nechci používat onen hrubější název) a obří roboti?
Zřejmě ne. Popravdě ani já si ji nikdy nepoložil. Přece jen koho by napadlo něco takového rvát dohromady? Naše východní přátelé, samozřejmě. Ne ty, co prodávají na rozích značkové tenisky za pár korun, na mysli mám Japonce, samozřejmě.
A když se nějaká naprosto divná myšlenka objeví, můžeme s ní počítat i v anime. A takhle spojuje ony dva elementy, uvedené výše, anime jménem Kannazuki no Miko.

Jak už jsme se mohli v minulosti mnohokrát přesvědčit, tak Shoujo-ai anime většinou nejsou zrovna to nejlepší, na co lze narazit. Ne, že bych byl odpůrcem Shoujo-ai. Právě naopak. Ale když se člověk podívá, kolik dobrých titulů, obsahujících tento žánr, existuje, tak usoudí, že to asi není to pravé vořechové. Toto anime byl víceméně pokus, kterým jsem si sám chtěl dokázat, že existují dobré Shoujo-ai anime. Ne, že bych se přesvědčil o opaku, naopak jsem se ve svém názoru utvrdil. Takže se podívejme, co že vlastně je tohle anime zač.

Hlavní hrdinka se jmenuje Kurusugawa Himeko, která očividně má panickou hrůzu ze šahání na vlasy. Dále tu máme Oogami Soumu, který zná Himeko od dětství a je do ní tajně zamilovaný. A pak tu máme ještě Himekawu Chikane, dceru z bohaté rodiny, která je idolem všech na škole, na kterou všichni tři chodí. Chová se většinou mile, ale ve skutečnosti ji hrabe, a nečekaně, světe div se, je taky zamilovaná do Himeko (jak tohle asi dopadne, hmmm). Ale šťastné dny jsou přerušeny, když se na nebi objeví fialový kolotoč z vesmíru jménem Orochi, který očividně chce zničit všechno jen pro samotnou podstatu ničení. A ukáže se, že Himeko a Chikane jsou obě reinkarnace legendárních kněžek, které mají Orochiho porazit (nečekaně).

Orochi má také 8 přisluhovačů z nichž jeden je právě Souma. Ten se mu ale vzepře a začne bojovat proti němu. Další z přisluhovačů jsou Soumův starší bratr Tsubasa, sestra Miyako, která jakožto všechny křesťanské duchovní v anime musí vyznávat Ježíše Nadržence, místo Ježíše Krista. Dále Girochi, který je svalnatý a blbý, Corona, která má asi údajně být zpěvačka, Reiko, která kreslí mangy a Nekoko, což by mohla být jedna z nejotravnějších věcí v historii anime, ale o tom trochu později.

Možná si říkáte: „Ale hele, tohle je jen sedm lidí. Kde je ten osmý?“ No nechte se překvapit. =) A že to bude strašné překvapení. Dál už ale nic vyzrazovat nebudu, abyste případně vůbec měli důvod si tohle anime protrpět sami.

Jedna z věcí, která se mi na Kannazuki no Miko líbila, byl fakt, že prvních asi 6 dílů se dokázali držet jednoho a toho samého konceptu: „nějaká interakce hlavních postav – nebezpečí – bitka“, aniž by se dokázali jakkoliv pohnout v ději, což těchto 6 epizod činí přeskočitelnými. No a možná ještě kresba by se dala přiřadit k tomu lepšímu.

A teď k těm špatným věcem. I když je Kannazuki no Miko jen 12 epizod dlouhé, děj se táhl jak nudle z nosu a jen asi v posledních 1-2 epizodách se opravdu něco trochu dělo a když říkám trochu, myslím to doslova. Ze sledování tohoto anime jsem měl asi takový pocit, jako bych sledoval zeď. Ne, že by bylo to co se tam děje až tak neuvěřitelně špatné, ale vše je tak naprosto průměrné, monotóní a nudné, takže jsem se často sám přistihl, že víc než, že bych dával pozor na děj, jsem si sám pro sebe komentoval chyby a nelogické věci, co se tam udály a u poslední epizody jsem akorát přeskočil na konec, abych viděl, jak že to sakra dopadne. A když už začínáte komentovat a rozvádět nelogičnosti v anime, tak to už něco musí znamenat.

Další věcí by byla už ta výše zmíněná Nekoko, abych ji přiblížil, je to klasická lolitka s párem kočičích uší a ocasem (no futanari included), oblečená do uniformy nemocniční sestry (oh my god). Myslím, že měla sloužit jako fanservis pro nadržence, a taky jako částečná komická vložka. Věřte mi, že nevím jak je to s tou první funkcí, ale tu druhou rozhodně neplní =). Abych to přiblížil: Představte si Excalibra ze Soul Eatera, který ale vypadá jako malá kočičí lolitka s pisklavým přeslazeným hláskem a radostí z ničení lidí a lesního porostu laserem. A pro ty, co třeba neviděli Soul Eatera, tak jim to přiblížím. Vyvolává stav naprostého šílenství, kdy by si člověk nejradši do toho anime vlezl a dotyčnou postavu umlátil k smrti čímkoliv co má po ruce, ať už je to kus papíru, lžička nebo kladivo. Ale už dost o té naprosto nesnesitelné bytosti.

Souboje mechů jsou další kapitola sama o sobě, vzhledem k tomu, že je jim v anime dáno minimum místa. Většinou to vypadá asi tak, že nepřátelský mech vypustí nějaký mocný útok, tomu se Souma vyhne a sám zasadí zničující útok, přičemž jeho soupeř se stihne ztratit, než jeho mech vybouchne. Takže rozhodně žádného Gundama nečekejte.

Ohledně hudby, tak většina skladeb je monotónních, nudných a člověk je ani nepostřehne. Ty co by stály za zmínku jsou Re-sublimity a Agony od KOTOKO, které hrají v OP a ED. A pak ještě Suppuration, taktéž od KOTOKO, která hraje v jednom ze soubojů.

Kdybych měl Kannazuki no Miko shrnout, tak sice to není naprosto příšerný kousek, ale je to vysoce podprůměrný kousek, který ničím nenadchne a je stejně zábavné jako sledování wallpaperu nebo screenshotu z něj. A ani KOTOKO to přinejmenším nezachrání. Jediné štěstí je, že má jen 12 epizod, z nichž většina je přeskočitelných, takže to naštěstí skončí rychle. Doporučil bych ho asi jen někomu, kdo fakt neví co by mohl dělat a už vyplýtval i takové možnosti jako hrát šachy s fotkou Chucka Norrise, přilepenou na kartónovou krabici, a nebo naprostým hardcore fanouškům Shoujo-ai, kteří se dokážou dívat na cokoliv, dokud se tam cucají dvě anime holky. Co se týče mě, moje hodnocení je 3/10.

Podívání se na tohle anime jsem velmi dlouho odkládal, ale nakonec jsme ho stáhl a
podíval se na něj. A v rámci této recenze to strouhnu na několik částí a to na příběh,
vizuální ztvárnění, špatné aspekty a dobré aspekty.

Takže první příběh. Ten je vlastně velmi jednoduchý (jak se samozřejmě dalo čekat), Japonsko je vlastně rozděleno na dvě části, kde je spousta rodů zabývajících se bojovými uměními a jejichž jména a schopnosti jsou spojené vždy s jedním ze znamení čínského zvěrokruhu. Tyto rody spolu od nepaměti vedou války, ať už otevřené, nebo tajné. A tak se vůdci dvou rodů, každý z jiné strany rozhodli, že nechají jejich potomky se vzít a tak 1.) vytvořit nejmocnějšího bojovníka na světě a 2.) sjednotit tak obě soupeřící strany, aby konflikt ustal. A tito dva potomci jsou Momoko Kuzuryu (jak Ryu ve jméně napovídá, z rodu draka) a Inuzuka Koushi (jak Inu napovídá, z rodu psa). Momoko ke svému údělu přistupuje poctivě (soudě z toho, že každý den prosí Koushiho, aby s ní měl děti, což samozřejmě vždy odmítne). Koushi zase není z této vyhlídky nijak nadšený, protože nejen že nesnáší bojové umění, ale taky mu o jeho zasnoubení s Momoko nikdo neřekl. Aby toho ještě nebylo málo, Koushimu jde po krku spousta vrahů z nepřátelských klanů, a tak je na Momoko, aby ho ochránila. Samozřejmě pak přibude pár dalších hlavních postav. O nepřátelích se nemá moc smysl rozepisovat, protože ti se střídají s každými pár díly. Tak, to by tak stručně bylo vše k příběhu.

Teď k vizuálnímu ztvárnění, protože vás, naprosto závislé na vzhledu anime určitě
zajímá, jestli má Sumomomo Momomo úžasnou dech beroucí animaci. Lehce řečeno, není nejhorší, ale ani nejlepší. Záleží na vkusu a toleranci. Jestli vám nevadí anime holčiny s očima jak baskeťáky (ano, ve spoustě anime má spousta holek velké oči, ale tady to už jde do extrémů), tak byste k vizuálnímu ztvárnění až takové výhrady mít neměli. Možná jednu věc, co si ale mohli odpustit jsou CG dělané útoky, které přece jen ve vší té klasické animaci je jak pěst na oko. Jinak celé anime je protkáno spoustou chibi výjevů, hlavně teda ze strany Momoko.

A teď moje oblíbená část asi u většiny recenzí a čehokoliv co dělám, je čas se v tom pořádně porejpat a zjistit, co je na tom shnilé! xD I když tohle z části berte i spíš jako můj osobní pohled a ne příliš obecný. Tak první věc, ke které bych měl výhrady je samotný hlavní hrdina (jakožto samozřejmě v každém anime tohoto ražení). Koushi má příležitost se s Momoko vyspat v každé epizodě aspoň 5x, ovšem, každou z těchto nabídek odmítne (booooo xD), ale tak co, holt charaktery obklopené bandou holek, které by jim to daly kdykoliv a kdekoliv uvažují jinak, než my, obyčejní smrtelníci.
Další výhrada by mohla být (jakožto v každém anime tohoto ražení), nedostačující konec. A poslední, která mě teď tak z patra napadne je to, že většina vtipů po pár dílech omrzí. Jo a ještě nesnáším Umu Kamen, kdo tohle vymyslel musel dlouho šňupat hašiš uchem, jinak nevím.

Teď dobré aspekty. K dobru bych přičetl vtipný začátek a nějakou vtipnou hlášku tuhle a tamhle, ale nic výrazného. Dále možná obrázky před začátkem, každé epizody,
holt člověka zajímá, co tam prcnou příště. A poslední asi OP, protože oba OP jsou v tomhle anime velmi energické a mají zajímavé texty. xD

Fuj, to sem se rozepsal. A teď ke konečnému hodnocení. Sumomomo Momomo je klasické ecchi/comedy anime, které ničím extra neoslní a i když má nadějný začátek, někdy v polovině se stává spíš monotóní a naprosto obyčejné, ale stále má občas pár dobrých momentů, na které člověk bude dlouho vzpomínat (Tenjou Tenge!! xD)
Moje konečné hodnocení by asi bylo 6/10.